Telefon: 485 105 438

Pohřeb je obvykle považován za "poslední dar zemřelému" a do jisté míry "povinnost pozůstalých vůči zesnulému". Je projevem úcty a uznání k člověku, který zemřel a je pochováván. Rituál pohřbu dává živým možnost "vzdát zemřelému poslední poctu" a doprovodit ho na "poslední cestě". V současné době má pohřeb spíše než pro zemřelého význam pro pozůstalé. Pohřeb je ceremoniálem, který z pohledu sociologickopsychologického je v jistém smyslu ochranou před zármutkem a zoufalstvím pozůstalých. Je to mechanizmus odvádějící a tlumící reakce, které by mohly truchlící zahltit a ve svém důsledku ohrozit. Díky pohřbu dochází k regulaci vnějších stavů, neboť pohřeb je primárně sociální záležitostí.

Pohřeb je pro pracovníky pohřebních služeb specifickou činností a jsou na kontakt se zarmoucenými pozůstalými připraveni a pozůstalé především chápou v jejich situaci. Ostatní lidé se truchlícím raději vyhýbají, protože neví, co mají udělat nebo říct. Pracovníci pohřebních služeb s pozůstalými komunikují o jejich blízkém a v jistém smyslu se stávají pro truchlící spojenci v obtížné životní situaci.

Také průběh smutečního obřadu ať už církevního nebo občanského má pro pozůstalé velký význam. Pohřeb by se měl konat od tří do šesti dnů po úmrtí to je doba nezbytná pro akceptaci ztráty a schopnosti přijmout kondolenci.

Pohřební obřad je psychologicky a sociálně příliš cenným rituálem na to, aby mohl být jen tak vypuštěn, nerealizován či považován za zbytečný. Představuje neopomenutelný mezník, kdy dochází k přechodu z jedné fáze truchlení, ve které dominuje šok a popírání, do fáze druhé, ve které dochází k intenzivním projevům emocí. Právě pohřeb může přispět k tomu, že ztráta začne být chápána jako realita.

Smuteční projevy zdůrazňují bolestnou nezvratnost ztráty pro pozůstalé a připomínají život zemřelého, i to, jak nyní bude všem chybět.

Významnou funkcí pohřebních rituálů je, že veřejně uvádí pozůstalé do jejich nového stavu (ženu, které zemřel manžel, začínají ostatní vnímat jako vdovu). Pohřeb je pro truchlící tedy jakýmsi pře chodovým rituálem z jednoho sociálního stavu do druhého. Ritualizované rozloučení se zemřelým je také prostorem, kde mohou pozůstalí otevřeně ventilovat své pocity a myšlenky. Mohou zde plakat a naříkat, dokonce se to od nich i očekává. Takových možností v naší chladné a odosobněné společnosti moc není ...

Krátce po pohřbu se totiž sociální opora zaměřená k pozůstalým začíná pomalu, ale jistě stahovat a ostatní očekávají, že se truchlící se ztrátou rychle vyrovnají a vrátí se k normálnímu životu.